PŘÍBĚHY Z PLOŠTINY II.

Ploštinská tragédie začala už cestou, v Újezdě nacisté popravili rodinu Ranglových

Poklepání na střechu náklaďáku jako rozsudek smrti stačilo. Příslušníci jednotky SS vystoupili z auta a prakticky v okamžiku zastřelili Ladislava Rangla a jeho švagra Rudolfa Pflegra, potulné brusiče, kteří zrovna na čas zastavili v Újezdě.

Bylo 19. dubna roku 1945 a jednotky měly namířeno nahoru do kopců, na Ploštinu. Jenomže Ranglovi se s partyzány, kteří působili v okolních lesích, taky stýkali. A oba zrádci, Oldřich Baťa i František Machů, o tom věděli. A tak Machů, který byl nahoře na korbě vozu, poklepal na střechu kabiny.

Němci se nespokojili s muži, na prahu maringotky popravili i Ladislavovu ženu Vlastu. Nemluvně, které v tu chvíli držela v náručí, útok přežilo, stejně jako jeho dvouletý bráška, kterého děs zahnal do nejzazšího kouta maringotky. „Nepláče, nemůže, strach mu zadrhnul krček. Strnule jenom hledí před sebe a chvěje se,“ píše újezdský farář Vladimír Růčka ve své knize nazvané Ploština žaluje.

Pak Němci se psy naskákali zpátky na vůz a pokračovali v trestné výpravě. Ranglovi tak byli prvními mrtvými z Ploštiny, i když na pasekách nežili.

Děti pak z místa masakru vyzvedl Růčka. Mladšího Josífka po válce adoptoval jeden z ploštinských partyzánů, staršího Zdeněčka rodina ze Vsetína.

František Machů: zrádce ploštinských pasekářů, kterého nesoudili

V pracovním posudku od firmy Baťa se píše, že si František Machů nehleděl práce, zato na hlouposti měl času dost. Překládali ho na různá oddělení a k méně náročné práci, až ho nakonec žádné oddělení nechtělo. „Měl býti již dávno propuštěn. Vždy jsme však brali ohled na to, že jest ze Zlínského okresu a nikoho nemá“ stojí v jeho pracovním posudku z roku 1940.

Narodil se v Újezdě jako nemanželské dítě, jméno otce se v jeho záznamech vůbec nevyskytuje a u matky je poznámka, že zemřela šest let po jeho narození. Když v roce 1937 nastoupil u Baťů, hodnotili jeho práci jako dobrou, povahu důslednou a vytrvalou. V roce 1939 už je hodnocení jiné a patří k němu i poznámka „upadá“. V dalších letech obsahuje jen stížnosti. Co se změnilo?

Kdy přesně začal Machů spolupracovat s nacisty nevíme, jeho činy jsou zmapované až v průběhu roku 1944, kdy naverboval Oldřicha Baťu, s nímž 19. dubna 1945 zradil pasekáře na Ploštině. Baťa po válce stanul před soudem a měsíce, které strávil ve společnosti Františka Machů, popsal. Jestli pravdivě, nevíme. Machů po vypálení Ploštiny uprchl a zemřel patrně na jihu Čech rukou některého z tamních partyzánů. Baťovu výpověď tak není s čím porovnat a pohnutky Františka Machů zůstanou nejasné.

Oldřich Baťa: před soudem popsal, co předcházelo hrůzám na Ploštině

Byl to kluk, který se nehodlal přizpůsobit kázni ve škole, internátě ani zaměstnání. A že se vychovatelé vážně snažili, aby se Oldřich Baťa napravil! Poznámek o tom, že chodí pozdě, neuklízí světnici ani se řádně nemyje, a také zmínek o marných domluvách jak od vychovatelů, tak i strýce, kterého žádali o pomoc, se dochovala řada. Z firmy Baťa ho propustili, v dalším zaměstnání způsobil nehodu a před zodpovědností utekl, zpronevěřil peníze svých známých.

„Byl trochu domýšlivým mladým mužem neurčitého zaměstnání,“ popsal ho publicista František Bobák v knize Zlínská jitra. Baťa u Bobáků bydlel v pronajatém pokoji, i s matkou a dvěma sourozenci. Otec zemřel. Že se z mladíka, který u ničeho dlouho nevydrží, stal V-mann, tedy informátor gestapa, nejspíš jemu samotnému došlo až se zpožděním. U výslechu zmínil, že chtěl z kola ven, jenomže tvořil dvojici s Františkem Machů a ten ho údajně u činnosti přidržoval výhrůžkami, jak Baťa zmínil po válce ve své výpovědi. Jestli by to Machů potvrdil nevíme, zemřel dřív než jej dostihli vyšetřovatelé.

Bobák popsal i Baťovu popravu ve Zlíně, v místě, kde dnes stojí budova Centroprojektu. „Oldřich za doprovodu eskorty po výstupu z auta první uviděl připravený pohřební vůz. Jaké byly jeho pocity? Litoval svých činů? Divil se, proč na popraviště spolu s ním nejdou další, možná větší viníci?“