Plánované změny expozice na Ploštině

Národní kulturní památník na Ploštině si v r. 2022 připomíná 77. výročí vypálení této pasekářské osady v atmosféře značně odlišné od minulých let. Není to jenom vinou pandemické situace, která ani po roce většinu hromadných společenských akcí neumožnila, ale především díky pokračující rekonstrukci. Po zimní přestávce se rozběhly zemní práce v místě budoucího zákaznického centra, provádí se kontrolní vrty pro tepelná čerpadla, řeší se technologie zpevnění základů.

Zároveň s tím trvá práce odborných pracovníků muzea na přípravě scénáře. Tvůrci stojí před obtížným úkolem, jak složité válečné a poválečné události v expozici srozumitelně a emotivně zobrazit. Vedle vystavení fotografií, archivních dokumentů a sbírkových předmětů zlínského muzea zazní v expozici i svědectví pamětníků. Většinou těch, jejichž vzpomínky zaznamenal jedinečný projekt Paměť národa provozovaný neziskovou organizací Post Bellum.

Základní linka expozice začíná příběhem Ploštiny jako pasekářské osady, jakých vyrostly během procesu pasekářské kolonizace v katastrech valašských obcí stovky. Kořeny osídlení kraje lidmi ukáží v expozici i archeologické nálezy a nedílnou součástí bude i představení přírodních poměrů, místní fauny a flóry, protože příroda zde určovala charakter lidského osídlení. Na druhé straně byl to právě člověk, který krajinu svým působením razantně měnil a mění doposud. Nahlédneme do tváře původní – dřevěné – Ploštině, kterou stihl ještě v létě roku 1944 vyfotografovat etnograf Karel Chotek během svého výzkumu. Nejdůležitější částí expozice jsou ale válečné události. Jednotlivé nitky osudových okolností, rozhodnutí a činů, které přivedly v závěru 2. světové války do valašských hor partyzány, členy 1. čsl. partyzánské brigády Jana Žižky, proti nimž se postavil nacistický aparát v podobě zlínského gestapa, speciálních jednotek SS a protipartyzánské jednotky „Josef“. Nacistická bestie, i když v tu chvíli porážena na všech válečných frontách, dokázala ještě v smrtelné křeči nebezpečně a nečekaně udeřit.

Okamžik vypálení osady musí být především kvůli absenci autentických předmětů pojednán minimalisticky. Dostatečně emotivní a vypovídající jsou ale samotné fotografie vypálených stavení, na kterých vidíme torza topenišť nebo ohořelé zemědělské stroje. Pieta bude vrcholit v prostoru ticha a v sálu se jmény všech obětí. Protože Ploština bohužel nebyla jediným takto postiženým místem, zazní zde i příběhy dalších jako byl Juříčkův mlýn, Prlov či Vařákovy paseky.

Nedílnou součástí expozice je zdejší krásná krajina, která návštěvníka obklopí poté, co vyjde ze ztemnělého a stísněného prostoru expozice. Sám expoziční objekt bude proto zapuštěn do terénu, aby co nejméně rušil své okolí. Přírodní prvky, původní i nové, vyniknou.

Námětem druhé části, která vznikne v č. p. 23, kde byla původní expozice, je poválečná proměna místa. Sjednocujícím názvem zde je „Nová Ploština“. Instalace poválečného bydlení ukáže pokus pozůstalých začít zde po tragédii nový život. V roce 1947 pro ně byly zbudovány čtyři dlouhé statky s mohutnými stodolami. Právě stodola, která byla v minulosti u objektu odstraněna, bude postavena znovu. Stavba se tak vrátí do původní podoby v celé hmotě. Celodřevěný objekt stodoly má být v příznivých povětrnostních podmínkách využíván pro animační a výukové aktivity, příležitostné semináře a konference organizované muzeem.

V navazující části expozice bude zachycen vztah společnosti k pietě a uctění památky padlých. Na příkladu Ploštiny jsou tyto proměny velmi charakteristické a dobře ilustrují moderní československé dějiny. Od spontánní piety místních, konání polních mší až po velkolepé akce, které sloužily ideologii vládnoucího komunistického režimu. Prostor podkroví je vyhrazen pro krátkodobé výstavy, které budou navazovat na expozici a rozvíjet témata související s Ploštinou.

Všechny úkony jsou vedeny snahou přinést nebo vrátit do prostoru přiměřené, lidské měřítko uctění památky. Nejlépe je to vyjádřeno v libretu budoucí expozice těmito slovy: „Zcela zásadní je … pojem pokora, dále také úcta, smíření a naděje. Pokora k místu, pokora k bolesti a lidské důstojnosti, úcta k památce padlým, památce přeživších a památce síly lidského ducha, schopného překonat bolest. Smíření s místem tragédie, naděje v budoucí život, v němž nebude prostor pro možnost opakování hrůzné minulosti. Zřejmá je taky snaha o to, aby se Ploština stala přirozeným živým místem piety bez apriorního ideologického podtextu a neupřímného patosu.“

• podrobně o událostech roku 1945 na Ploštině a okolí PAMĚŤ NÁRODA 

 

Zefektivnění prezentace a ochrany sbírky Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, p. o. - expozice "Tragédie na Ploštině"