Pondělí: ZAVŘENO
Út-Ne: 10.00-18.00
14. budova baťovského areálu
výstava
(24. 11. 2020 – 10. 1. 2021)
Opět po roce k nám pomalu ale jistě přicházejí tolik očekávané a zdaleka nejen dětmi milované Vánoce. Co vše se skrývá za tímto pojmem, co jim předchází a jak vypadala jejich tradiční podoba před více než sto lety? Na tyto a další otázky dává odpovědi panelová výstava se stejnojmenným názvem představující nejoblíbenější svátky roku od počátku jejich přípravného období (adventu) po svátek Tří králů převážně z pohledu lidové tradice, jak ji ve svém díle zaznamenal mladcovský rodák, národopisec a pedagog František Bartoš. Veřejnosti bývá prezentovaná v pravidelných obměnách v rámci širšího programu VÁNOCE V MUZEU, jenž se každoročně koná v muzejní expozici věnované jeho osobnosti v 5. NP budovy 14. Letos doprovodné panely oživí půvabné papírové betlémy ze sbírek našeho muzea. Ale dříve než se jeho brány otevřou návštěvnické veřejnosti, představíme vám toto aktuální téma ve dvou shrnujících příspěvcích s doplněním interaktivního listu František dětem, který nejen pobaví, ale také poutavou cestou provede vybranými jevy naší předvánoční a vánoční tradice.
FRANTIŠEK DĚTEM - PŘEDVÁNOČNÍ ČAS
interaktivní list pro děti
List otevřete kliknutím na obrázek.
Vypravte se s devítiletým Františkem Bartošem do starého Zlína a ve tvořivých úkolech prožijte několik dlouhých zimních večerů (s pohádkami, s hádankami, první adventní a mikulášský).
Dokument si stáhnněte do počítače kliknutím na obrázek. Tato verze je určena jen pro prohlížení. Verzi k tisku najdete ZDE.
List je určen pro děti od 4 do 10 let. Nečtenáři budou potřebovat pomoc čtenářů.
Tento čas je považován za začátek církevního (liturgického) roku. Předchází samotným vánočním svátkům a trvá čtyři neděle před 25. prosincem. Je to období radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce. Dříve se v adventu dodržovaly přísné zásady střídmosti v jídle, pití i kouření. Nekonaly se žádné taneční zábavy ani svatby a předvánoční atmosféru spoluutvářely až do reforem II. vatikánského koncilu v 60. letech 20. století každodenní jitřní mariánské mše, kterým se lidově říkalo roráty podle nejznámější latinské adventní písně pocházející z 16. století – Rorate coeli desuper. Dospělí i děti při ní drželi zapálené ozdobné rorátní svíčky a pouze za jejich svitu zpívali tyto tradiční písně.
Snad žádné jiné roční období se v lidové tradici nespojuje s takovým množstvím pověr, obyčejů a kouzel jako právě předvánoční a vánoční čas. Mnohé z nich vznikly v dávných předkřesťanských dobách, kdy byly součástí oslav zimního slunovratu. Nastupující zima poskytovala našim předkům čas hospodářského zklidnění, které přirozeně vyplývalo z jejich životního rytmu, kdy po hospodářsky náročném a aktivním období zajištění úrody, následovalo období odpočinku. Ve srovnání s létem se práce přesunula dovnitř domu. Připravují se zásoby na celé svátky, opravuje se a uklízí. Nastává období přástek, draní peří, společných zábav, průvodů maskovaných postav a předpovídání budoucnosti.
Na sv. Ondřeje ještě se nám ohřeje, ale na sv. Mikuláše už je zima všecka naše.
(30. listopad)Den zasvěcený sv. Ondřeji patří k prvním adventním svátkům. Spolu se Štědrým dnem patřil k nejvýznamnějším věštebným dnům v roce. S jeho svátkem je spojována řada magických praktik starobylého původu, jež původně zřejmě plnily ochrannou funkci před nastupující zimou. Patronace sv. Ondřeje nad nevěstami je pak později nasměrovala především k hledání ženichů. Například na Valašskokloboucku svobodná děvčata smotala své šátky na ošatku a ta, jejíž šátek při opálání (kroužení) z ošatky vypadl jako první, se vdala nejdříve. K nejznámějším obyčejům svázaným s tímto dnem patřilo např. lití olova, věštění u kurníku nebo věštění ze snů. Většinu těchto zvyků známe dnes již jako lidové zvyky Štědrého dne.
Sv. Mikuláš, splachuje břehy.
(6. prosinec)
S adventním časem jsou v lidovém prostředí spojeny také průvody maskovaných postav představujících legendární světce a fantastické bytosti, zvířata či žertovné postavy. Až do současnosti si velkou oblibu udržel právě svátek sv. Mikuláše – jednoho z prvních biskupů rané křesťanské církve působícího na počátku 4. století v maloasijské Myře, jemuž legenda přisuzuje dobrotu a milosrdenství. Jeho svátku předcházely ve městech jarmarky, na nichž mohly hospodyně dokoupit suroviny k vaření, ale i jiné potraviny a další potřeby včetně dárků pro nadcházející čas.
V předvečer jeho svátku chodíval ve městě i na vesnici průvod maskovaných postav, nejen nám dobře známého bíle oděného Mikuláše s andělem a alespoň s jedním čertem, ale i dalších masek jako byli laufři, smrtky, židé, rasové, kominíci a zvířecí postavy. Důležitou součástí obchůzky bylo obdarovávání dětí – za odříkanou modlitbičku dostávaly drobné dárky (jablka, ořechy, sušené ovoce, perníky).
Lucie noci upije – ale dne nepřidá.
(13. prosinec) Tato nám dobře známá lidová pranostika svou platnost nosila pouze do roku 1582. Od tohoto data totiž vstoupil v platnost přesnější gregoriánský kalendář, který původní termín zimního slunovratu připadající na 13. 12. posunul k dnešnímu datu. Tím pranostika pozbyla svůj význam, ale zůstala nám zachována.
Obchůzka masek a obdarování dětí jsou spojeny i s dalším v současnosti poměrně známým svátkem křesťanské mučednice z 3. století, sv. Lucie. V předvečer jejího svátku chodívala po vesnici Luca, Lucka – bíle oděná ženská postava (někde i převlečení muži) se zamoučeným obličejem nebo se škraboškou s velkými tuřínovými zuby. Z pozice patronace sv. Lucie nad tkalci a krejčími dbala na to, aby žádná hospodyně v tento den nepředla. Neposlušné přadleny okamžitě trestala velkou vařechou. Luca s sebou nosila rovněž peroutku, kterou ometala všechny kouty, včetně domácích hospodářů, aby odehnala zlé síly. Obvykle nehovořila, jak přišla – tak také odešla. Ve Zlíně Luca chodila ještě po první světové válce. Dnes je lze zahlédnout pouze v rámci akcí pro veřejnost pořádaných v rámci paměťových institucí a muzeí v přírodě.
V lidovém prostředí byla sv. Lucie považována také za ochránkyni před čarodějnicemi. Proto hospodyně ode dne jejího svátku až po Boží hod vánoční odkládaly stranou jedno poleno dřeva, aby jimi mohly v den Božího narození zatopit. Věřily, že jim toto konání zajistí v příštím roce ochranu před jejich škodlivou mocí.
14.12. pokračujeme: poznej vánoční zvyky den po dni. Od Štědrého dne po svátek Tří králů.
Příjemnou zábavu přeje
Studijně-dokumentační středisko Františka Bartoše
a oddělení muzejní pedagogiky
Foto:
Přadlena u kolovrátku, Otrokovice 1953, fotoarchiv MJVM.
Draní peří u Dovrtělů, Lechotice 1951, fotoarchiv MJVM.
14. budova baťovského areálu
14. budova baťovského areálu
14. budova baťovského areálu
14. budova baťovského areálu
14. budova baťovského areálu
14. budova baťovského areálu
14. budova baťovského areálu
14. budova baťovského areálu
14. budova baťovského areálu
14. budova baťovského areálu