Výstavy a akce

Divočina v srdci Zlína

14. budova baťovského areálu

Volavka popelavá ve Zlíně

Ještě v 80. letech 20. století byly volavky popelavé u nás vzácným ptákem, který při spatření člověka okamžitě odlétal. Ale časy se mění. Tam, kde volavky nejsou pronásledovány, zvykají si postupně na lidi a dokonce vytvářejí hnízdní kolonie uprostřed velkých měst. Takové kolonie jsou známy například ve Stockholmu, Amsterodamu, ale také v keňských velkoměstech Nairobi a Mombasa. K těmto městům se před několika lety zařadil i Zlín.

Nevím úplně přesně, kdy se volavky ve Zlíně na řece Dřevnici objevily. Řekl bych, že to bylo kolem roku 2000. Nyní již neodmyslitelně patří ke koloritu města. Chodím hodně pěšky po nábřeží a v ranních hodinách jenom na úseku od Zálešné po Čepkov někdy napočítám i osm těchto impozantních ptáků. Ještě loni, když jsem se zastavil na chodníku, volavka okamžitě roztáhla křídla a vzala do zaječích. Jestliže jsem si ji chtěl prohlédnout, musel jsem stále pokračovat v chůzi a jenom opatrně otáčet hlavou. Letos už to bylo jinak. I když jsem zůstal stát, volavky i nadále zachovávaly nehybný postoj a číhaly na kořist. Až když jsem se přiblížil více, tak se zvedly a přeletěly o pár desítek metrů dál.

A kdeže je ta hnízdní kolonie? Volavky popelavé si zvolily věru zajímavé místo. Založily ji ve svahu nad vilou Tomáše Bati. Nejprve hnízda postavily na vysokých smrcích přímo na zahradě vily, když pak tyto stromy napadl kůrovec a musely být odstraněny, přesunuly se o něco výš. Lidé, kteří bydlí v ulici Nad Stráněmi, pravděpodobně o tomto hnízdišti dobře vědí, protože kolonie volavek je na jaře v hnízdním období a zejména v čase krmení mláďat velice hlučná. Ozývají se odtud všelijaké drsné skřeky, ne příliš libozvučné kvákání a krkání.

V letošním roce jsem se setkal s jedním exemplářem, který plachost ztratil prakticky docela. Bylo to v Kurovickém lomu nedaleko Tlumačova. Stál jsem u jedné tůně, když se zpoza keře vynořila volavka a zamířila k vodě. Nevěřil jsem svým očím, vždyť byla ode mne asi deset metrů a určitě mě musela vidět. Vytáhl jsem foťák a práskal jeden snímek za druhým. Volavka mě zcela ignorovala a hledala nejlepší místo k lovu. Přiblížil jsem se k ní na čtyři metry. Jenom na mne vyčítavě pohlédla a jakoby naznačila, ať jsem potichu a neplaším jí kořist. Pak se změnila v sochu a sledovala dění ve vodě. Za chvilku udělala střelhbitý výpad svým harpunovitým zobákem. Cíl neminula. V zobáku se bezmocně svíjel čolek. Nyní se mi naskytla zvláštní podívaná. Zatímco rybku by okamžitě spolkla, čolka opakovaně omývala ve vodě. Snad proto, že čolek vylučuje toxické látky, po kterých by i volavce bylo nevolno. Asi po dvou minutách usoudila, že sousto je připraveno, tedy že čolek již nevylučuje žádné toxiny. Ty co vyprodukoval dříve, jsou dostatečně opláchnuté, a obojživelníka pozřela. Naštěstí jsem si duchapřítomně uvědomil, že na foťáku mám i možnost natáčet video, a podstatnou část toho omývacího procesu se mi podařilo zachytit.

Sepsal, vyfotil a video pořídil RNDr. Dušan Trávníček, zoolog muzea

záběry z lovu čolka zde